V dnešním světě je Pražská němčina tématem, které vyvolává velký zájem a diskuse v různých oblastech. Ať už v akademické, sociální, politické nebo kulturní oblasti, Pražská němčina je téma, které nenechává nikoho lhostejným. Jeho význam přesáhl hranice a upoutal pozornost lidí všech věkových kategorií a profesí. V tomto článku se ponoříme do různých aspektů souvisejících s Pražská němčina, analyzujeme jeho dopad na současnou společnost a prozkoumáme možná řešení nebo přístupy k efektivnímu řešení tohoto problému. Prostřednictvím hloubkového a objektivního výzkumu se budeme snažit plně porozumět důležitosti a důsledkům Pražská němčina dnes.
Pražská němčina (Prager Deutsch) | |
---|---|
Rozšíření | Praha, Česko |
Počet mluvčích | neznámý |
Klasifikace |
|
Písmo | Latinka |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | není úředním |
Kódy | |
ISO 639-1 | de |
ISO 639-2 | ger (B) deu (T) |
ISO 639-3 | deu |
Ethnologue | GER |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pražská němčina (německy Prager Deutsch) je jazykovou variantou němčiny, kterou se mluvilo a psalo v Praze před rokem 1945. Její psaná forma z doby vlády Lucemburků hraje důležitou roli v dějinách německého jazyka pro svou vyvažující funkci mezi psanou hornoněmčinou Rakouska a Jižního Německa a východní středoněmčinou středního Německa, ze kterých se později vyvinul pravopis moderní spisovné němčiny (Hochdeutsch).
V historickém vývoji pražské němčiny existovala čtyři období, která byla kulturně a jazykově autonomní.
Za vlády Lucemburků byla Praha důležitým politickým a kulturním centrem, na jehož rozkvětu se vedle císařského dvora významně podílel německý patriciát. Ve stejné době se etablovala psaná čeština, která byla vyrovnanější a stabilnější než tehdejší psaná němčina. Z roku 1310 pocházejí první písemné prameny oficiální povahy související hlavně s městským právem, stanovami a městskými knihami, kde se v latinském textu vyskytují německé glosy. Jazykové jevy se blíží středohornoněmeckému pravopisu. Tato "pražská kancelářská němčina" je považována za důležitý vývojový mezičlánek při vzniku pravopisu moderní spisovné němčiny.
Náboženské změny husitského období se odrážely také v jazyce a to zvláště rozšířením vlivu češtiny, neboť pražské německé písemné prameny z let 1415–1546 se nedochovaly. Teprve pozdější městské knihy obsahují určitý podíl německých textů. Pražské němčině té doby chybějí znaky dialektu, nelze ji však označit jako východní středoněmčinu, neboť obsahuje i některé prvky hornoněmčiny. V lexiku se potom objevují převzatá česká slova nebo celé věty, např. Zwiegebet Lotrze, Sselmo, bodaj tie hrom zabil.
Po roce 1627 se pražská němčina ve své psané formě vyvíjela směrem k rakouské variantě. Pravopis ještě nebyl normativně určen, takže docházelo ke kolísání při psaní hlásek a v kvalitě vokálů. Typickým jevem nejen pro Prahu jsou apokopy, resp. ztráta neznělého -e nebo -en u substantiv. Vliv češtiny se pak projevuje např. nahrazováním českého š pomocí ss, např. sSprach, a dalšími lexikálními bohemismy.
Na konci 19. století byla pražská němčina považována za nejlepší němčinu rakousko-uherské monarchie. Tento jazyk používaly především vzdělané vrstvy, které za vzor považovaly spíše saskou než rakouskou němčinu. Vedle něj ovšem v téže době vznikaly sociolekty: "Kucheldeutsch", "Kuchelböhmisch" a "Mauscheldeutsch" (tj. žargon služebnictva, němčinou prokládaná čeština a žargon pražských Židů), kvůli nimž posléze upadající pražská němčina získala pověst groteskního jazyka. V roce 1910 bylo v Praze už jen 4,5% německojazyčného obyvatelstva, přesto zde vznikla literatura světové proslulosti. Spisovatelé jako Rainer Maria Rilke, Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Friedrich Torberg, Oskar Baum, Johannes Urzidil, Felix Weltsch a Paul Leppin, však podle některých germanistů používali specifický styl, který spíše než k pražské němčině odkazuje k jejich literárním vzorům. Johannes Urzidil k tomu dodává: "My pražští němečtí spisovatelé jsme psali a píšeme v jazyce, kterým přes den mluvíme, a to je čistá a nepokroucená spisovná němčina. Když jsme zasedli k psaní, nemuseli jsme nejprve přepnout z dialektu používaného přes den v životě a shonu k nějaké zvláštní němčině jiného druhu." Peter Demetz tuto skutečnost vysvětluje tím, že v Praze – na rozdíl od Brna – chyběl německý proletariát.
Pražská němčina posledního období se od neutrální standardní formy odlišuje vedle některých lexikálních zvláštností především svou výslovností. Typickým znakem německého vokalismu v Praze byla absence zaoblených a smíšených vokálů, stejně jako sklon k otevřené výslovnosti ostatních vokálů. Také tyto jevy byly následkem jazykového kontaktu s češtinou, přičemž souhlásky byly z téhož důvodu vyslovovány měkčeji. Charakteristické bylo užití nepřízvučných závěrových hlásek p, t, k místo b, d, g. V pražských německých textech té doby se dále objevují četné syntaktické pragismy, např. chybné používání předložky auf (auf was brauchst du es? / na co to potřebuješ?) nebo větné vazby: ich würde liegen, das Haus möchte zusammenbrechen, ovlivněné českým kondicionálem "bych, bys, by" apod. V lexiku se potom vyskytuje řada slov a frází českého původu, např. Haubitze (houfnice), Popanz (bubák), Hallunke (holomek), Bissa (bič), Schmetten (smetana), Gasche (kaše), Pawlatsche (pavlač), einen Affen haben (mít opici).
Z Prahy vysílá mj. v němčině Český rozhlas Radio Praha.