Dnes je Oldřich Černík téma, které ve společnosti vzbuzuje velký zájem, protože se týká velkého počtu lidí po celém světě. Od svého vzniku až po dnešní dopad byl Oldřich Černík předmětem debat a studií odborníků v této oblasti. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Oldřich Černík, od jeho příčin a účinků až po možná řešení, která byla navržena k vyřešení tohoto problému. Prostřednictvím komplexní analýzy se budeme snažit vnést světlo do tohoto tématu a poskytnout širší a jasnější představu o dopadu, který má na naše životní prostředí.
Ing. Oldřich Černík | |
---|---|
Fotografie z materiálů americké CIA | |
Předseda vlády ČSSR | |
Ve funkci: 8. dubna 1968 – 28. ledna 1970 | |
Prezident | Ludvík Svoboda |
Předchůdce | Jozef Lenárt |
Nástupce | Lubomír Štrougal |
Místopředseda vlády Jozefa Lenárta | |
Ve funkci: 20. září 1963 – 8. dubna 1968 | |
Ministr zahraničí Československa | |
Ve funkci: 19. září 1968 – 31. prosince 1968 | |
Předseda vlády | Oldřich Černík |
Předchůdce | Jiří Hájek |
Nástupce | Ján Marko |
Ministr paliv a energetiky Československa | |
Ve funkci: 11. července 1960 – 20. září 1963 | |
Předseda vlády | Viliam Široký |
Předchůdce | Josef Jonáš |
Nástupce | Josef Odvárka |
Stranická příslušnost | |
Členství | Komunistická strana Československa |
Narození | 27. října 1921 Ostrava Československo |
Úmrtí | 19. října 1994 (ve věku 72 let) Praha Česko |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Choť | Božena Černíková |
Alma mater | Vysoká škola báňská v Ostravě |
Profese | politik |
Commons | Oldřich Černík |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava – 19. října 1994, Praha) byl český komunistický politik, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.
Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.
V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.
V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě[zdroj?].
Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.
Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.[pozn. 1]
Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.
Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.
Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.
V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce. Jeho náhrobní portrét na Vyšehradském hřbitově vytvořila Jitka Malovaná.