V dnešní době je Stará severština tématem, které v dnešní společnosti nabylo velkého významu. Jeho dopad přesahuje hranice a pokrývá různé aspekty každodenního života. Proto je nutné podrobně analyzovat různé úhly a perspektivy, které Stará severština nabízí, protože jeho vliv je citelný v různých oblastech, od politiky po populární kulturu. V tomto článku se ponoříme do světa Stará severština, abychom lépe porozuměli jeho důležitosti a tomu, jak ovlivňuje lidi v jejich každodenním životě. Tato analýza nám umožní získat širší a úplnější představu o Stará severština a jeho dopadu na současný svět.
stará severština | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Počet mluvčích | není znám |
Písmo | Mladší Futhark, později Latinka |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | není úředním |
Kódy | |
ISO 639-1 | není |
ISO 639-2 | není |
ISO 639-3 | non |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Stará severština či staroseverština (švédsky fornnordiska, dánsky a norsky urnordisk, islandsky fornnorræna) byl germánský jazyk, z nějž se později vyvinuly dnešní severogermánské jazyky – dánština, švédština, norština, faerština a islandština.
V praseverském období – zhruba v letech 200–800 – se tímto jazykem hovořilo ve Skandinávii. O vlastní staré severštině se obvykle hovoří mezi roky 800 (začátek vikinského období) a 1300. V 9. století došlo k postupnému nářečnímu štěpení na východní a západní větev. Východní starou severštinou se hovořilo na území dnešního Dánska a Švédska – jazyky označované jako stará dánština a stará švédština byly v tomto období v podstatě identické. Západní stará severština byla používána na území dnešního Norska, odkud Vikingové pronikali do dalších oblastí, jako je Island. Proto je stará islandština totožná se starou norštinou. Rozdíly mezi východními a západními nářečími spočívají v odlišném vývoji fonologického systému samohlásek a dvojhlásek. Mimo toto rozdělení stojí stará gotlandština, která prošla odlišným vývojem.
Nejstarší písemné památky jsou psány runovým písmem. S příchodem křesťanství (od 11. století) byla postupně zavedena latinka. Stará severština byla flektivní jazyk se systémem 4 pádů, 3 rodů a bohatým časováním podle osoby a čísla. Tento starý mluvnický systém se zachoval v ostrovních skandinávských jazycích (islandština, faerština), zatímco v kontinentálních (dánština, norština, švédština) byl v pozdějším období zjednodušen a tyto jazyky nabyly charakter analytických jazyků.
Stará severština | Česky |
einn, ᛅᛁᚾ | jedna |
tveir, ᛏᚢᛅᛁᚱ | dva |
þrír, ᚦᚱᛁᚱ | tři |
fjórir, ᚠᛁᚬᚱᛁᚱ | čtyři |
fimm, ᚠᛁᛘ | pět |
sex, ᛋᛁᚴᛋ | šest |
sjau, ᛋᛁᛅᚢ | sedm |
átta, ᛅᛏᛅ | osm |
níu, ᚾᛁᚢ | devět |
tíu, ᛏᛁᚢ | deset |
stará severština |
Allir menn eru bornir frjálsir ok jafnir at virðingu ok réttum. Þeir eru allir viti gœddir ok samvizku, ok skulu gøra hvárr til annars bróðurliga. |
česky |
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. |
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Old Norse na anglické Wikipedii.