Ráz (fonetika)
V dnešním světě se Ráz (fonetika) stalo tématem velkého významu a zájmu mnoha lidí. Stala se bodem diskuse a debaty v různých oblastech, ať už na osobní, profesní nebo akademické úrovni. Dopad Ráz (fonetika) byl ve společnosti pociťován významným způsobem, generoval protichůdné názory a spustil výzkum a studie, které se snaží ponořit hlouběji do jeho důsledků. Od svého založení upoutal Ráz (fonetika) pozornost milionů lidí po celém světě, vyvolal skutečný zájem a motivoval profesionály a odborníky, aby se zabývali jeho různými aspekty a dimenzemi. V této souvislosti je důležité plně prozkoumat dnešní roli Ráz (fonetika) a jeho vliv na každodenní život a také uvažovat o jeho projekci do budoucna.
 | |
|---|---|
| Číslo IPA | 113 |
| Znak IPA | ʔ |
| Znak SAMPA | ? |
 Zvuková ukázka | |
Ráz je neznělá glotální ploziva, zvláštní souhláska, která se vyskytuje v různých jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem ʔ, číselné označení IPA je 113, ekvivalentním symbolem v SAMPA je ?[zdroj?].
Charakteristika
- Způsob artikulace: ražená souhláska (ploziva). Vytváří se pomocí uzávěry (okluze), která brání proudění vzduchu a je na posléze uvolněna, čímž vzniká zvukový dojem – od toho též označení závěrová souhláska (okluziva).
- Místo artikulace: hlasivková souhláska (glotála). Uzávěra se vytváří v hlasivkách, z tohoto důvodu není možná znělá realizace.
- Znělost: neznělá souhláska – při artikulaci jsou hlasivky v klidu. Jako jediná pulmická hláska nemá znělý protějšek.
- Ústní souhláska – vzduch prochází při artikulaci ústní dutinou.
- Středová souhláska – vzduch proudí převážně přes střed jazyka spíše než přes jeho boky.
- Pulmonická egresivní hláska – vzduch je při artikulaci vytlačován z plic.
V češtině
V češtině bývá ráz (předraz) označován za tvrdý hlasový začátek, není samostatným fonémem a v písmu se nezaznamenává. Použití rázu v češtině je fakultativní, tj. používá se jen někdy. Při artikulaci samohlásky na začátku slova (morfému) plní ráz funkci protetické hlásky, obvykle tak slouží k vyznačení předělu mezi slovy, a to i uvnitř složenin. Vkládá se obvykle mezi dvě samohlásky, které spolu netvoří dvojhlásku, např. používat , táta a máma ; u slov začínajících samohláskou slouží k odlišení předložky, např. z okna ; vkládá se před samohlásku u druhé části složeniny, např. trojúhelník .
Ráz se používá více v Čechách, v moravských nářečích se často vyslovuje bez rázu, např. , . Podle současné ortoepické normy je ráz povinný po neslabičných předložkách k, s, z, v, v profesionálních projevech se[kdo?] ale doporučuje výslovnost s rázem i v ostatních případech.
Ve spisovné výslovnosti se nikdy neklade ráz ve slovech cizího původu, kde dochází k setkání dvou samohlásek, např. ve slově koala.
V jiných jazycích
Vyskytuje se v arabštině (ء- hamza) a hebrejštině (ע-'ajn), mohou být na začátku, uprostřed nebo na konci slova. V přepisu se zapisuje apostrofem.
Ráz se vyskytuje mimo jiné v polynéských jazycích jako wallisština, futunština nebo havajština. V psané formě se v nich zapisuje pomocí znaku ' jako ve slovech ma'uli, 'aho, ta'u nebo O'ahu.
V jazycích jižní Ameriky (ajmarština, kečuánština) se také označuje apostrofem a má fonologický význam (např. ajm. t'ant'a "chléb").
V grónštině se zřídka vyskytuje také, ale jen ve slovech cizího původu.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu ráz na Wikimedia Commons
Literatura
- Encyklopedický slovník češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X. S. 368.
Reference
- ↑ HŮRKOVÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. : Scientia, spol. s. r. o., pedagogické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85827-93-X. S. 25–26.
